Když mi bylo 21 let, seznámila jsem se s velmi milým mužem. Pro mě to byla láska na první pohled. Opálený, modrooký blondák. Sportovní typ, vyrýsované tělo. Vzpomínám si, že mě na něm velice zaujaly dlaně zničené od práce. Bylo mi jasné, že je to člověk, který zná dřinu. Vím to, protože přesně takové ruce jsem viděla u svého dědy i táty. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči a po seznámení už ani mysl.
Po několika měsících jsme se dali dohromady. Pro nás oba to byl první vážnější vztah. Bylo nám spolu moc dobře. Velmi jsme si rozuměli po všech stránkách, jenom na jednu věc po půl roce stále nedošlo. Podvědomě jsem se sexu bránila. Když na něj přišla řeč, odvětila jsem jen, že máme ještě čas, že je moc brzo. I když jsem byla připravená a věděla jsem, že je to ten pravý, moc jsem se bála. Co se stane, když to přece jen nepůjde? Opustí mě? Pochopí mě? Jak mu to všechno jen vysvětlím, aby věděl, že sex chci?
Nakonec na něj samozřejmě došlo. Asi po 8 měsících vztahu. Já to chtěla, on to chtěl a stejně to nestačilo. „Tygr“ jak já říkám, se zcela probudil a zaútočil. Jak to popsat. Stala se ze mě nepropustná, pevná zeď. Absolutně nic by se dovnitř nedostalo, přestože já moc chtěla. Moje obavy se staly skutečností. Co se ve mně odehrávalo? Zoufalost, bezmoc, úzkost, strach a pocit, že jsem zklamala jako žena. Měla jsem také obrovský vztek, že nemám kontrolu nad svým životem.
Bylo zřejmé, že můj partner byl zaskočený a zmatený. Kdo by nebyl. Nicméně zachoval se jako Muž. Nic mi nevyčítal, nedožadoval se vysvětlení. Byla jsem šťastná, protože bych mu to ani vysvětlit nedokázala. Sama jsem nechápala, co se děje. Můj Muž mě objal a se slovy: „Nevadí, zkusíme to jindy,“ jsme šli spát. Přítel bezstarostně usnul, já probrečela noc.
Další dny jsem začala přemýšlet, co budu dělat. Měla jsem ochromující strach, že mě můj milovaný opustí, přestože mi několikrát zopakoval, že to rozhodně nemíní udělat. Zašla jsem za svou gynekoložkou. Popsala jsem, co mě trápí. Pamatuji si, jak si moje lékařka povzdechla, jako kdyby si potvrdila svoje dřívější domněnky a odvětila: „Verunko, já to tušila. To, čím trpíte, je diagnóza. Dám Vám kontakt na skvělého sexuologa. Objednejte se k němu.“ „A je to,“ řekla jsem si vycházejíc z čekárny gynekologie. Něco je špatně, jsem divná. Nenormální. Posílá mě k „psychoušovi“. Panebože. Co se mnou bude…
K sexuologovi se mi nechtělo. Neuměla jsem si představit, že vyprávím nějakému chlápkovi v ordinaci, že se do mě nic nedostane, i když chci. Řekla jsem o tom tedy několika kamarádkám. Většinou reagovaly překvapeným výrazem a se slovy: „Jak to myslíš, že to nejde? Tak si dej dvě skleničky vína a uvidíš, jak to půjde,“ mávly rukou.
Tak jsem to zkusila. Dvě skleničky vína nepomohly, tak jsem zkusila celou flašku. Pak už si nepamatuji nic. Až ráno. Vidím tu vzpomínku velice ostře, přestože jsem byla K. O. Vidím, jak sedím na posteli, vedle mě pozvracené ložní prádlo, pod postelí kýbl. Můj milovaný se též vzbudil. Sedl si na postel a s vážným výrazem mi řekl: „LÁSKO, TAKHLE TO DÁL NEJDE. Zavolej tomu lékaři, pojedu tam s tebou. Zvládneme to.“ Vzlykala jsem, celé mé tělo se třáslo. Vzala jsem mobil do ruky, našla číslo a vytočila ho. Zvedla ho milá sestřička: „Co si přejete slečno? Já potřebuji pomoc,“ vzlykala jsem do telefonu. Poté jsem se uklidnila, pohlédla na svého milovaného a už klidnějším hlasem jsem odpověděla: „Děkuji ti, zlato. Máš pravdu, zvládneme to.“
Takhle to dál nejde…
