Sexuolog

Moc ráda bych vám s radostí sdělila, že pokud najdete v sobě odvahu, vydat se za sexuologem, tedy odborníkem na slovo vzatým v této problematice, a svěříte se mu, určitě máte vyhráno. No, já tu představu měla. Byla jsem přesvědčená, že tento odborník bude přesně vědět, jak mi poradit a já díky těmto poctivě plnícím radám, budu „ajn cvajn“ za vodou. Bohužel není to úplně pravda. Nerada bych je ovšem házela všechny do jednoho pytle, mám pouze jednu zkušenost, tak to prosím berte v úvahu. Nyní bych se o ni s vámi ráda podělila.
S mým Mužem jsme dorazili na místo, tedy do města, kde zmíněný lékař ordinuje. Nechtěla jsem, aby se mnou šel dovnitř. Cítila jsem, že toto prostě musím zvládnout sama. Neodporoval mi. Dal mi pusu a se slovy „držím palce a pak zavolej“, odjel „zabíjet“ čas do centra. Já odhodlaně s výrazem bojového psa nakráčela do čekárny. Jen jsem dosedla, už mě sestřička volala a já stále ještě s hlavou vztyčenou a úsměvem, usedla na nabízenou židli. Přede mnou byl „ten“ lékař. V duchu jsem si ho představovala úplně jinak. Nicméně byl to postarší, malý, drobný muž, který měl kulaté brýle a pečlivě pěstěný knírek pod nosem. Vyhlížel, jak bych to řekla, no cudně 🙂 a začal: „Tak slečno, co Vás může trápit, takovou mladou krasavici ?“ Já najednou oněměla. Vůbec jsem nevěděla, jak mu to mám říct. Proboha, jak mám začít? Knedlík v krku. „Já se hrozně stydím,“ vyhrkla jsem, aniž bych věděla, že jsem to řekla nahlas. Lékař se zasmál a pokračoval: „Slečno to se vůbec nestyďte, já už toho slyšel, jen povídejte!“ Celý můj odhodlaný a vyrovnaný postoj byl v troskách. Rozklepala jsem se, rozbrečela a s klepající bradičkou odvětila. „Pane doktore, já jsem v prdeli, já prostě nemůžu, rozumíte mi, já nemůžu to dělat.“ Lékař si upravil brýle, postavil se a odpověděl něco ve smyslu: „Á slečno, tak pro vás je tu tato pohovka, to bude koukám na dýl,“ ukazoval na kus nábytku v rohu místnosti. Zavolal sestru, poprosil ji o dvě kávy a já mu možná nesrozumitelně začala vyprávět, co mě tedy trápí.
Většinu času mlčel, jen když jsem se na něj zadívala, začal pokyvovat hlavou. Já dovyprávěla, upravila jsem si rozcuchané vlasy, setřela slzy a hlasitým vysmrkáním symbolicky odtroubila konec svého projevu. Lékař vstal, zhluboka se nadechl a dal se do vysvětlení: „Slečno, to, co mi zde popisujete, je jasná diagnóza. Jedná se o primární vaginismus. Je velice snadno léčitelný. Podívejte se, uděláme to tahle. Předepíšu Vám lehčí antidepresiva a dále lokální anestetikum v podobě masti Mesocain. Každý večer si vmasírujete mast do pochvy a budete dilatovat prsty. Kousek po kousku. Jakmile půjde celý prst, budete vsunovat dva. V okamžiku, kdy si volně zasunete dva celé prsty do pochvy, můžete zkusit pohlavní styk.“ Následně mi začal vyprávět jednu „veselou příhodu“. „Váš problém není nijak nový, nemyslete si. To už o několik set let dříve byly známé příhody o děvečkách a hospodářích,“ vyprávěl. Prý jednou takhle někdo nachytal děvečku s hospodářem ve stodole na seně zrovna v tom nejlepším. Děvečka se natolik lekla, že ztuhla, sevřela se a za boha je nikdo nemohl rozpojit. Je pravda, že jsem nechápala, jak to souvisí se mnou, ale v tu chvíli mě opravdu rozesmál a o to mu asi šlo.
Odcházela jsem se smíšenými pocity. Byla jsem vážně nervózní z toho, jak jen budu zasouvat ty prsty, to přece nepůjde. Tyto myšlenky jsem vždy zahnala argumenty, že sexuolog dobře ví, co mi pomůže, a přece nejsem jediná, koho s tímto kdy léčil. Říkal přece, že je to velmi dobře léčitelné, takže i mně to půjde, mám přece ty léky a znecitlivující mast. Sama pro sebe jsem se usmála a v duchu si přeříkávala: „Veru, vidíš to, nejsi v tom sama, je to diagnóza. Dostala jsi rady od lékaře, když budeš poctivě cvičit, bude dobře.“
Vyšla jsem z budovy ven do prosluněného dne. S obrovskou úlevou, že teď vím „jak na to“, jsem se zasmála, zamávala na svého Muže a vešla vstříc novému životu. Všechno by to bylo moc pěkné a byl by to krásný, šťastný konec mého příběhu, jen kdyby ty rady na mě fungovaly…