Terapie spodem

Dny se měnily v týdny a týdny se začaly přelévat do měsíců. Moje snaha dodržet všechna doporučení a rady od lékaře se míjela účinkem. Zpočátku jsem vše omlouvala tím, že teprve začínám. Od zítra se to zlepší, že se to jednou prostě musí prolomit. Po několika týdnech mi zabraly léky. Cítila jsem se mnohem volnější, jako kdyby mi někdo shodil kámen z ramenou. Farmaka zafungovala, ale jiné terapeutické praktiky, které mě měly vyvést z trápení, byly téměř nemožné. Asi ani nespočítám, kolikrát jsem s obrovskou urputností a odhodlaností mazala prsty mesokainem a nejčastěji ve sprše zkoušela zavádět. Někdy se poštěstilo, částečně se i zadařilo, ale bylo to velice nepříjemné až bolestivé. Vždy jsem cítila, jak se celá stáhnu. Svaly se napnuly a vypadalo to, jako kdyby se pokaždé zapnul reflex chránící mé tělo před možným nebezpečím, jen při pouhém dotyku na citlivém místě.
Byla jsem zoufalá. Můj dřívější optimismus, že to zvládnu a vyléčím se, když se budu moc snažit a dodržovat vše, co mi bylo doporučeno, se změnil v tvrdé vystřízlivění. Nakonec opadla i snaha neustále se pokoušet řešit můj problém neustálým zaváděním a nekonečnými pokusy o pohlavní styk, který vždy končil zklamáním. Zklamáním, že se nikam neposouváme, že neustále stojíme na místě přes veškerou energii, kterou do toho oba vkládáme.
Přibližně po roce, mi bylo zcela jasné, že se u mě osobně terapie „spodem“ nesetkává s úspěchy. Došlo mi, že musím tento psychicky blok řešit „horem“, tedy prvně léčit hlavu, resp. svou duši. Najít svoji ženskost, sebevědomí, lásku ke svému tělu a k sobě samé. Najít harmonii a rovnováhu ve svém životě. Uklidnit se, poznat svou psychiku i tělo, protože jsou to spojené nádoby. Mít ráda život, užívat si všechno dobré, co nám přináší. Být vděčná za všechno co se mi podařilo, být pozitivní a brát věci s nadhledem. Svou mysl nastavit tak, aby více prožívala věci dobré než ty zlé, které k životu samozřejmě patří. Naučit se přijímat špatné zprávy, ale nepoddávat se jim.
Byla to velice dlouhá a těžká cesta. Myslím, že ani teď nejsem zdaleka u konce. Mou obrovskou výhrou, která mi zásadně pomohla nalézt si k sobě cestu, byl můj Muž. V podstatě mi nahradil psychologickou terapii, která by byla jinak nutná. Sama bych to nejspíš nedokázala. Neskutečně mi pomohl s úpravou mého myšlení i psychiky. Je to velice pozitivní člověk, přestože to v životě rovněž neměl vůbec lehké. Naučil mě mít se ráda, přijmout se taková, jaká jsem. Byl a pořád je mým skvělým terapeutem, který mě naučil vidět se tak, jak mě vidí on.