Cesta k dítěti

Moje každodenní poctivé dilatace probíhaly již několik měsíců. Zdály se úspěšné, jelikož jsem dokázala zdárně zasunout dva prsty bez problémů. Pokořila jsem onu hranici, o které mluvil sexuolog. Mému Muži jsem tedy navrhla, že bychom opět mohli zkusit pohlavní styk. Souhlasil. Velmi jsem se tohoto kroku bála, abych nebyla znovu zklamaná. Potřebovala jsem však vědět, jak na tom jsem, jelikož jsem začala pociťovat touhu po dítěti.
Moc ráda bych napsala, že styk byl bez problémů, prožitý a vaginismus vyřešený. Tak to nebylo, přesto jsem ho považovala za úspěšný. Pohlavní styk byl možný a nebyl bolestivý. To pro mě byla absolutní výhra. Nic takového jsem zatím nezažila. Ačkoliv musím napsat, že jsem si ho zatím neužívala. Byl možný, nebolel, ale radost to nebyla. Přesto to pro mě byl obrovský skok dopředu, který mě motivoval na sobě dále pracovat.
V té době jsem končila svá studia na vysoké škole a věděla jsem, že chci ještě alespoň rok pracovat, než otěhotním. Zdálo se mi to jako ideálně dlouhá doba na to, abych se dostala do finální fáze léčby vaginismu a mohla bez potíží otěhotnět. Po roce a půl jsem se svému Muži zmínila, že bych chtěla miminko. Nebyl proti. Sám po dětech již toužil.
V procesu léčby jsme se dostali zase o kus dál. Sex pro mě stále nebyl ideální, ale byl na takovém stupni, že jsem si troufla otěhotnět. Věděla jsem, že až to přijde, budu muset zvládat velmi častá gynekologická vyšetření, která budou nutná kvůli miminku. Musela jsem se ujistit, zda je určitě zvládnu. Cítila jsem, že na takové úrovni se již nacházím.
Tak jsme se do toho pustili. Tušila jsem, že se asi hned nezadaří. Přece jen to pro nás byla nová situace. Nicméně se nepoštěstilo první, druhý ani třetí měsíc. To už jsem začala být nervózní, zda je všechno v pořádku. Zda děláme vše správně. Přemýšlela jsem, jestli to, že si sex neužívám, může zabraňovat početí.
Po několika měsících snažení se mi zpozdila menstruace. Dělala jsem si test. Byl negativní. Přišlo mi to divné, cítila jsem se jinak. Druhý den jsem test opakovala, znovu negativní. Jelikož jsem pracovala v biochemické laboratoři, měla jsem možnost si udělat z krve test HCG, který je přesný na jednotky. Přístroj naměřil několik jednotek HCG. Bylo to jasné, časný potrat. Pravděpodobně došlo k oplodnění, ale vajíčko se nezahnízdilo. To mě složilo. Tak složitá a dlouhá cesta a když už konečně otěhotním, hned potratím. Asi to prostě nemá být. Po této události jsem se rozhodla, že tomu opět nechám volný průběh. Asi to má ještě svůj čas.
Za čas jsem dostala zánět močových cest. Šla jsem k urologovi. Ten mi doporučil zajít na CT ledvin, protože je možné, že se mi znovu uvolní ledvinové kameny. Upozornil mě, že je potřeba to co nejdříve zkontrolovat. Měla jsem pár dní po ovulaci. Věděla jsem to přesně, protože ji poznám podle bolesti břicha. Nějaká intuice mi naznačovala, že na to CT nemám chodit. „Co když si těhotná,“ znělo mi v hlavě. CT je pro tak malé embryo jasná smrt.
Rozhodla jsem se počkat na menstruaci. „Když ji dostanu, hned druhý den se na CT objednám,“ přesvědčovala jsem se. V den D jsem ji opravdu nedostala. Nakonec jsem se rozhodla ještě několik dní počkat, a poté si udělat test. „Buď tam bude silná druhá čárka nebo nic,“ říkala jsem si. To už by bylo jisté.
Ten den si pamatuji velmi přesně. Byla sobota 5 hodin ráno. Probudila jsem Muže a šeptala mu: „Prosím, pojď se mnou do koupelny, udělám si test, možná jsem těhotná a chci tě tam u toho.“ V 5:15 jsem položila namočený test na naši pračku. Jakmile se test nasákl močí, uviděla jsem okamžitě dvě jasně tučné čárky.
„Ještěže jsem na to CT nešla,“ vypadlo ze mě jako první a v tu chvíli mi vyhrkly slzy štěstí.