Moje šestinedělí bylo náročné asi jako pro každou maminku. Byla jsem plná dojmů, hormonů a mléka. Nevyspalá a bolavá. Nicméně nesmírně šťastná, že vše proběhlo dobře a obě jsme v pořádku. Mého Muže jsem viděla u porodu poprvé v životě plakat. Malou si okamžitě zamiloval. Byl v první, kdo ji držel v náručí, jelikož já musela být z důvodu rozsáhlého vnitřního poranění šita v narkóze.
Po ukončení citlivých 6 týdnů jsem opět seděla na gynekologickém křesle. Měla proběhnout standardní prohlídka. Lékařka vzala ty nejmenší zrcadla a pokoušela se o velmi jemné vyšetření. Nebylo možné. Byla jsem opravdu hodně šitá. Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila o několik let zpět. Dostalo se mi ovšem rychlého uklidnění, že je to běžné po tak rozsáhlém poranění. V mé hlavě ovšem lítaly myšlenky jak rakety: „To budu muset celou cestu prošlapávat od začátku? Jaký bude sex nyní? Mám sílu opět dilatovat? Máme oba šanci si vším projít znova?“ Ani nevím, jak jsem se dostala z ordinace. Byla jsem ponořená v sobě a bojovala se svými úzkostnými úvahami.
Po 12 týdnech od porodu jsem byla rozhodnutá styk zkusit. V rámci možností jsem byla zahojená a byla jsem si vědoma, že čím déle budu otálet, tím to bude horší. Oba jsme věděli, že je před námi opět nová situace a musíme být opatrnější ještě daleko více než dříve. Prvních několik styků bylo bolestivých. Nerozhodilo mě to, počítala jsem s tím. Navíc jsem se s bolestivým sexem setkala, proto to pro mě možná nebylo natolik překvapující, jak je to třeba u jiných žen po porodu běžné. Zajímavé ovšem bylo, o jaký kus to bylo s každým dalším sexem lepší. Po několika večerech jsme byli zpět ve fázi, ve které jsme se nacházeli před porodem. Po několika týdnech jsem byla v šoku. Konečně jsem pochopila, o co vše jsme přicházeli. Jak nádherný sex vlastně je. Nedá se to popsat slovy. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Byla jsem velmi šťastná. Konečně jsem si mohla svůj život naplno užívat a získala jsem nad ním vytouženou kontrolu. Kdo nezažil, nepochopí.
Zdá se, že posledním krokem k plnému prožití byl porod. Dlouho jsem přemýšlela, pro zrovna u mě byl porod tak zásadní? Zcela určitě byl pro mě důležitý fakt, že mou vagínou prošlo dítě, proč by tedy neprošlo něco daleko menšího? Myslím, že tato skutečnost ovšem nebyla ta nejdůležitější. Čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že byl pro mě důležitou transformací. Vrátil mi totiž ženství. Naplnila jsem roli ženy. Roli, ve které jsem měla pocit, že kvůli vaginismu selhávám. Porod dokončil proces sebepřijetí a sebelásky, na kterém jsem tak dlouho pracovala. Skrze přirozenou reakci, jakým je porod, mé nevědomí vyřešilo několik traumat, kvůli kterým se vaginismus rozvinul. Žena je totiž během porodu v tzv. zvířecím režimu. Vypíná hlavu a jedná pudově. Tím jsem nejspíše umožnila své psychice i tělu, aby se vyléčilo. Náš mozek je totiž přirozeně naprogramovaný k tomu, aby se zbavoval traumat. Jen jsem ho musela nechat jednat zmíněnou zvířecí (nejstarší) částí a na okamžik vypnout neokortex (vývojově nejmladší část centrální nervové soustavy). Jak se duše a tělo traumat zbavuje, jsem se dozvěděla až nedávno z knihy Probouzení tygra od Petera A. Levina, Ph.D. Tato kniha mi odpověděla na mnoho mých otázek. Teprve nedávno jsem v ní hledala příčinu, proč byl pro mě porod tím finálním krokem.
Moc prosím, abyste brali v úvahu, že toto je můj příběh, moje cesta. V žádném případě to není návod, jak řešit či vyléčit vaginismus. Všichni si musíme svou cestu nalézt sami. Ženy mají zcela různé příčiny vaginismu, proto i jejich léčba bude odlišná. Prosím, berte můj příběh jako inspiraci a motivaci hledat způsoby, jak se vyléčit a žít plnohodnotný život. Nevzdávejte se. Stojí to za to.
Na závěr bych ráda sdělila, že si stále nejsem jistá, zda je můj vaginismus vyřešen. Pokud bych byla k sobě zcela upřímná, musím si přiznat, že nejspíš ne. Jisté ovšem je, že jsem ho určitě dokázala zahnat do kouta. Je na místě zůstat ve střehu a nenechat ho znovu zaútočit. Být stále na cestě. Je to problém psychického rázu, a to jak víme, je většinou boj na celý život. Jak říká moje babička: „Když jsme se narodili, nikdo nám přece nesliboval, že život bude lehký.“ Život jsou neustálé překážky. Mají zřejmě svůj důvod, který nemusíme znát. Každý zdolaný problém nás posiluje. Dodává na sebevědomí a ukazuje, kdo nám na naší cestě pomohl. Jak říká můj oblíbený autor Marek Herman: „Cenu hrnku vody určuje velikost pouště, kterou musíme překonat.“ Přeji vám hodně štěstí :).
Transformace
