V jednom minulém článku jsem popisovala, jak došlo ke „zranění mého těla i duše“ v gynekologickém křesle. Je proto logické, že došlo ke změně mého gynekologického lékaře.
Moje první návštěva nového gynekologa byla protkána obrovskou nervozitou. Bylo mi jasné, že budu muset znovu na kozu usednout a nechat se vyšetřit, což byla velice úzkostná představa. S pochopitelných důvodů mě ten den doprovázela mamka.
Pamatuji si tuto návštěvu docela dobře. Nezačala úplně optimisticky. Dorazily jsme s mamkou dřív, usadily jsem se do čekárny a pokukovaly po sestře. Po nějaké době čekání se ve dveřích objevila jakási korpulentní, nevkusně zmalovaná dáma a zaječela „další“. Ukázala na mě a s výrazem: „Proboha, kolik těch ženských tady zase dneska je,“ za námi zabouchla dveře. Svižně jsme s mamkou přeběhly sesternu, jelikož pověst oné sestřičky nebyla zrovna nejlepší. Později jsem se sama přesvědčila, jak byla oprávněná.
Vešly jsme do ordinace, usedly na dvě nabízené židle a čekaly jsme. Před námi seděla starší paní, usměvavá, podávala nám na pozdrav ruku. V tom moje mamka spustila: „Víte paní doktorko, my k Vám takto nakvap přecházíme, protože…“. Seděla jsem na židli, vibrovala jsem nervozitou a poslouchala, co že se stalo. Připadalo mi, jako kdyby byla řeč o někom jiném. Mamka dohovořila, složila ruce do kříže a čekala, co se bude dít. K jejímu překvapení ji lékařka poprosila, zda by mohla jít do čekárny, že to spolu zvládneme. Následně se ta milá paní na mě upřeně zahleděla a povídá: „Verunko, nejspíš rozumím tomu, co se stalo. Bylo by dobré, kdybych se na Vás podívala. Potřebuji zjistit, proč jste krvácela. Budu používat jenom prsty, pokud to nepůjde, necháme toho a zkusíme to příště.“ Tak jsme to zkusily. Sebrala jsem veškerou odvahu a sedla jsem si na TO křeslo. Lékařka se ke mně přiblížila, usmála se a se zájmem se začala vyptávat, jak bylo ve škole a co mám dneska ještě v plánu. Cítila jsem, jak se mě zlehka dotkla na stehně. Ucukla jsem. Okamžitě přestala a povídaly jsme si dál. Pokračovala velice jemně. Při každém mém ztuhnutí přestala, počkala, zeptala se, jestli můžeme dál a přirozeně se vrátila k našemu hovoru. Základní vyšetření bylo nakonec zdárně dokončeno. Bylo mi nepříjemné, ale dalo se zvládnout. Chápala jsem, že je potřeba zjistit, zda jsem v pořádku.
Když skončila usedly jsme proti sobě a tato jemná žena začala hovořit. „Verunko, Vaše panenská blána byla natržena zrcadly, to byl zdroj krvácení. Nicméně protržená nebyla. Po gynekologické stránce tam jiné zranění není. Jste nesmírně statečná, vážím si Vaší důvěry. Pokud budete chtít, budeme spolu nadále spolupracovat.“
Tato lékařka mi velmi pomohla. Díky ní jsem dokázala nějakým způsobem zvládat základní gynekologická vyšetření. Každou další návštěvu jsem se pořád omlouvala, protože vždy byl výkon obtížný a časově náročný. Nikdy na mě nebyla naštvaná nebo nepříjemná. Její odpovědí bylo: „Nemáte se za co omlouvat, není to Vaše vina.“ Trefná slova, která jsem přesně potřebovala slyšet. Cítila jsem, že ona má pro mě pochopení. Nejspíš tušila, že tato potíž s vyšetřením nebude snadno překonatelná, že za ní stojí jasná diagnóza…
Jak jsem uvedla, vyšetření nebyla snadná a opravdu nedocházelo k posunům. Základní vyšetření pohmatem bylo za určitých podmínek možné, ale víc prostě ne. Mně, na rozdíl od lékařky, nebylo vůbec jasné, proč před ní stále uhýbám, stahuji se a tělo se instinktivně brání. Já se přeci tak snažila uvolnit. Pořád jsem byla přesvědčená, že se situace bude zlepšovat, že to bude „v pohodě“. Po čase jsem se sama sebe ptala: „Proč už to není po takové době dobré, i když mám tak skvělou doktorku?“
Zanedlouho ale došlo k události, která mě donutila přemýšlet, proč se situace nelepší. Došlo mi, že tento problém rozhodně nebude dočasný, a že trauma je zřejmě mnohem hlubší, než jsem myslela. Po nějaké době uvažování jsem dospěla k závěru, že pravděpodobně nevychází pouze z osudného natržení panenské blány, nýbrž i z jiných mých „zkušeností“.
Zmíněnou událostí, bylo vnitřní gynekologické ultrazvukové vyšetření. Kdo nezná, tak popíši. Na pohled je to vlastně plastová tyč, která se vloží přímo do vagíny. Ultrazvuk byl nutný, jelikož jsem přijela do nemocnice s velkými bolestmi břicha a lékaři se domnívali, že příčina bude gynekologická. Nakonec nebyla, ale to už je jiný příběh. Co Vám budu povídat, vyšetření nebylo možné. Vůbec. Ani na kousek. Nic. Ten stud a zoufalství se nedá popsat. Jasně si vybavuji slova překvapené gynekoložky: „Slečno, tohle je potřeba co nejdříve vyřešit, nebo budete v životě hodně nešťastná.“ Ta naléhavost, s jakou ta slova vyslovila, mě donutila přemýšlet. Nemyslela to zle, navíc měla velkou pravdu. Ani nevíte, jaký pocit mnou proběhl, když jsem se s ní potkala o několik let později u porodu mého dítěte. Ale to předbíhám :).
Rovněž mi také došlo, že problémem je přeci i zavedení tamponu, jen jsem tomu nepřikládala dříve váhu. Jak to vlastně je s tím tamponem, zamyslela jsem se. Vždy jsem používala vložky, představa tamponu mi byla nepříjemná. Sama sobě jsem nalhávala, že vložka je pro tělo mnohem přirozenější a se zavedením tamponu má mnoho slečen před prvním stykem „problémy“, tak že to zkusím potom. Později jsem se přece jen o zavedení tamponu pokusila. Marně. Nešlo to. Nepřišlo mi to nijak divné. Prostě někomu tampony nesedí. Budu mít prostě dál jenom vložky. Vždyť je to jedno…
Nicméně po dalších pokusech vložit cokoliv do pochvy, mi to začalo všechno docházet.
Jakákoliv penetrace do pochvy čímkoliv bude komplikovaná nebo nemožná. Pomyslela jsem na pohlavní styk. To bude přece jiná situace, bude to s mužem, kterého miluji. Úplně něco jiného, než vyšetření nebo tampon. Tohle prostě půjde, přesvědčovala jsem se. Ovšem podvědomě mi to bylo jasné. Nepůjde to.