Když jsem se zamyslela, kde se mohlo zasít semínko mého vaginismu, vybaví se mi velmi přesný obraz. Jako kdyby moje oči nevědomky použily print screen a obrázek automaticky uložily někam hluboko. Na obraze ležím na gynekologickém křesle, oči upřené na paní v bílém plášti, nohy roztažené. Mohlo mi být asi 11 let, nevím přesně. Vedle mě stojí moje mamka, též upřeně hledí na doktorku a se zájmem poslouchá, co ji bílý plášť vysvětluje.
Nakonec jako kdyby z dálky zaslechnu: „Takže teď je tady oddělím, pak Vám předepíšu recept na antibiotické čípky. Ještě Vám ukážu, jak se zavádí a Vy je budete dceři každý den ve stejný čas podávat, ano?“ Následně jsem ucítila škubnutí tam dole, bolest a stud. Poté přišlo vysvětlení, kam tedy ty čípky máma každý večer zavede.
A maminka s přesností na minuty a poctivostí matkám vlastní na mě každý den v danou dobu mrkla a mně bylo jasné, že se jde na to. Pamatuji si, jak každý večer už asi hodinu dopředu ve mně narůstala obava a stud z toho nepříjemného zavádění. Jak to zatlačí a jak už to chci mít dneska zase za sebou. Úplně živě si vzpomínám, jak jsem si říkala: „Bože, vždyť je to jen čípek, co vyvádíš?“
Tímto semínko mohlo, ale nemuselo být zaseto. Nevím. Ale pokud to nebylo tehdy, určitě to bylo o několik let později, rovněž v gynekologické ordinaci. Tam bylo semínko možná nejen zaseto, ale i zasazeno do živné půdy a zalito. Takže co se stalo.
Bylo mi kolem 18. roku a já vyrazila na preventivní gynekologickou prohlídku. Usadila jsem se do čekárny a nervózně vyhlížela sestřičku, která mě kynutím vyšle k lékařce. Již v čekárně mně bylo řečeno, že moje lékařka v ordinaci není, ale ať se nebojím, zastupuje ji její matka, též zasloužilá gynekoložka. Nervozita ve mně začala růst. Po chvilce jsem se ale opět uklidnila. Vždyť je to jedno, kdo mě bude vyšetřovat. Já bláhová, kdybych věděla, co se bude dít, vzala bych rychle nohy na ramena.
Zanedlouho tedy sestřička ukázala, já vběhla do převlékárny a následně spoře oděná do ordinace. V ordinaci čekala dáma v pokročilém věku, řekla bych, že neměla daleko k 70. Byla to taková ta velice rázná gynekoložka, která se s ničím nepáře a za boha ji za ty roky nikdo nepřekvapí. V tomto duchu se i nesl náš velice krátký rozhovor a šup na kozu. „Takže rozdělejte nohy slečno, já si vezmu rukavice, jo a sesedněte s tím zadkem o něco níže, nebudu se na Vás natahovat!“ dávala mi pokyny. Poté popadla zrcadla, ještě takový ty pěkný železný, velikosti asi pro paní po třech porodech, a už se na mě vrhala. Zatnula jsem zuby, že to vydržím, přestože si pamatuji, že mě má lékařka vždycky vyšetřovala jen prsty. Ty kovy do mě začala soukat, já začala obraně couvat, poté křičet, že mně to hrozně bolí, nakonec i brečet, že už nechci, že to přece hrozně bolí! To samozřejmě starou gynekoložku nerozhodilo, soukala nástroje nerušeně dál a jenom si nakvašeně zalamentila, že to není možný, že jsou ty holky dneska šíleně přecitlivělé, a ať se uklidním, že už to bude.
Začala jsem dost krvácet. V tom ta „zkušená“ osoba přece jen přestala, překvapeně na mě pohlédla, zkoprněla a vyndala ty šílený nástroje. Podala mi vložku, takovou tu fošnu, jak ji mívají maminky po porodu. Poté na mě hodila pohled, jako kdybych se před ní změnila v mimozemšťana a zasyčela: „Vy jste snad ještě panna?“ Já rychle slezla z kozy, plácla jsem si vložku mezi nohy a utekla jsem s pocitem, že mě ta stará… znásilnila.
Musím se vám svěřit, že když to tu dneska popisuji, stojí mě to koňskou dávku odvahy. Sedím tu u počítače, vracím se vzpomínkou zpět do té ordinace, tečou mi slzy po tváři a já je nechávám téct, kapat pod bradu a ztrácet se do výstřihu. Je to pro mě moc těžké, ale cítím, jak se mi ulevuje, jak je mi zase lehčeji a za to to stojí.
Ale abych se vrátila. Můžete si domyslet, co se dělo. Já přiběhla s pláčem za mámou do práce a koktala jsem, co se mi stalo. Máma zbrunátněla a zeptala se: „Verčo, jsi opravdu panna?“ Vypadlo ze mě něco jako: „Jo, jsem, věř mi.“ Mamka vzala do ruky telefon a vytočila tátovo číslo. Vím, že táta do té ordinace okamžitě jel, co se tam dělo, to doteď nevím. Nikdy o tom nemluvil. Jen stěží si můžeme přestavit ty pocity, které zažívá otec, když bylo ublíženo jeho holčičce…
Vy jste ještě panna ?
